Co se o neboštících povídalo - Supermazlici

Supermazlíci
Přejít na obsah

Co se o neboštících povídalo

Brtnice > Pověsti

To se prý opravdu stalo. Jednomu dědouškovi. Už mu táhlo taky na sedmdesát, umřela sestra. Asi tak týden po smrti, hnedka ten druhý den po pohřbu ho začala chodit strašit do světnice. On s ní v noci viděl tak jasně, jako kdyby sluníčko do seknice svítilo. Mluvil s ní i když věděl, že je nebožka. Bába na posteli spala vedle něj a neviděla a neslyšela nic. Jednou se jí optal: “Tak co, povídej, jak to vypadá na věčnosti!“ Jen to řek, zmizela a neukázala se víc.



Jirků, ten z panského dvora, když jel s fůrou do Jihlavy, tak prý někde po cestě, hnedka tam na kopci, se mu namanul jeho soused a dobrý známý Bousek, aby ho svez. Ale toť se ví s radostí, jen přisedni, povídá Jirků. Když přijeli k Jihlavě, chtěl ho Jirků pohostit a aby s ním přespal. Bousek slíbil, že hnedka přijde. Už se ho nedočkal. Když potom Jirků doma ženě o tom povídá, ta se divila, jak prý jsi mohl Bouzka vést, když už je přesně týden tomu co je nebožtík.



Umřel měšťan Vrána, co hnedka vedle hospody měl dům na náměstí. V té hospodě byla pohřební hostina. No a jak šel hostinský k Šustrovi, to byl řezník opodál, pro uzenky, viděl jít od hřbitova kolem kostela bílou postavu s černým pásem kol beder. Utekl bez uzenek do šenku a povídá o tom hostům. Ty se všichni k oknům nahrnuli a taky tu postavu viděli jak šla do toho domu, co Vrána bydlel a tam umřel. Když se tam šli podívat, dům byl prázdný, jen Vránová byla bledá a něco koktala. To koktání jí už zůstalo. Traduje se, že to měla za to, jak s Vránou zacházela a že teprve až byl nebožtík, se jí mohl vzepřít.
Návrat na obsah