O porybném a pytlákovi
Brtnice > Pověsti
Je až spodivem, kolik různých zkazek, pověstí a jiných lidových slovesných útvarů se dochovalo o myslivcích. O porybném však toho je pomálu i když ...jedna přece se našla. Nebo je spíš o vodníkovi?
Na městečku žil bohatý pekař, snad jej Homolkou nazývali, a ten od mládí rád chytal ryby. Ta vášeň s ním rostla. Měl tolik peněz, že si mohl koupit každého dne ryb, že by je ani nesnědl, ale o to nestál. Chytat a jen chytat byla jeho touha, a čím bedlivěji porybný hlídal, tím bylo to lákavější. To nebezpečí bylo mu nejmilejší při nočním lovu.
„To jsem zas porybnému vypálil rybník!“ Smál se a ukazoval ženě velikého kapra. „Ten bude zas prskat!“ Ženu moc mrzelo, že její muž je pytlákem a bála se, aby ho nechytili, neboť tehdy byly přísné tresty. Třeba i ruku uťali. Modlila se, aby mu zašla chuť na panské ryby.
Porybný hlídával mnohdy celou noc a jen občas slyšel, že na druhém konci rybníka voda šplouchá a pytlák utíká. Porybnému nebylo tak o rybičku. „Vždyť jich mají páni dost.“ Jak sám říkával své ženě. Nejvíc ho však žralo, že mu kazí třecí rybník a on nebude pak míti dost potěru. Sobě si v duchu říkával: „A je to nějaké pochutnání na tak starém kapru? Vždyť je to maso jako bláto!“ Marně hlídal celé léto. Věděl, že v rybníce je již jen několik matek, ostatní vychytány. A pytláka ne a ne dostat!
Tu pomohl mu .... kdo jiný než vodník! Porybný mu nikdy neublížil a nechal ho na pokoji, ač mu také někdy ulovil rybu, když dostal na ni chuť. A když bylo málo ryb, svedla se vina na vodníka. Proto měl vodník zlost na pytláka!
Jednou o letní v noci se zas ten bohatý pekař kradl tmou k rybníku. Vlezl na mělčinu, rozkročil nohy a čekal, až připlave k němu kapr a bude se mu třít o nohy. Tu slyší na břehu kroky! Pytlák se rychle shýbl, pak i lehl ve vodě, jen hlava mu koukala. Porybný nepoznal nic, šel dál a pytlák se mu v duchu smál. Najednou připlul velký kapr, pytlák ho popadl za skřele .... a kapr sebou mrskl, až pytlák zavrávoral, a vtom již tenounká síť jako z pavučin se mu omotala kolem nohou a pytlák s výkřikem klesá do vody!
Ráno se lidé z městečka podivili, když našli Homolku u břehu utopeného. "Tady, na takové mělčině?" kroutili hlavou. "To není samo sebou!“
Od té doby se neztratila ani bělička. Lidé měli strach a porybný pokoj.
Na městečku žil bohatý pekař, snad jej Homolkou nazývali, a ten od mládí rád chytal ryby. Ta vášeň s ním rostla. Měl tolik peněz, že si mohl koupit každého dne ryb, že by je ani nesnědl, ale o to nestál. Chytat a jen chytat byla jeho touha, a čím bedlivěji porybný hlídal, tím bylo to lákavější. To nebezpečí bylo mu nejmilejší při nočním lovu.
„To jsem zas porybnému vypálil rybník!“ Smál se a ukazoval ženě velikého kapra. „Ten bude zas prskat!“ Ženu moc mrzelo, že její muž je pytlákem a bála se, aby ho nechytili, neboť tehdy byly přísné tresty. Třeba i ruku uťali. Modlila se, aby mu zašla chuť na panské ryby.
Porybný hlídával mnohdy celou noc a jen občas slyšel, že na druhém konci rybníka voda šplouchá a pytlák utíká. Porybnému nebylo tak o rybičku. „Vždyť jich mají páni dost.“ Jak sám říkával své ženě. Nejvíc ho však žralo, že mu kazí třecí rybník a on nebude pak míti dost potěru. Sobě si v duchu říkával: „A je to nějaké pochutnání na tak starém kapru? Vždyť je to maso jako bláto!“ Marně hlídal celé léto. Věděl, že v rybníce je již jen několik matek, ostatní vychytány. A pytláka ne a ne dostat!
Tu pomohl mu .... kdo jiný než vodník! Porybný mu nikdy neublížil a nechal ho na pokoji, ač mu také někdy ulovil rybu, když dostal na ni chuť. A když bylo málo ryb, svedla se vina na vodníka. Proto měl vodník zlost na pytláka!
Jednou o letní v noci se zas ten bohatý pekař kradl tmou k rybníku. Vlezl na mělčinu, rozkročil nohy a čekal, až připlave k němu kapr a bude se mu třít o nohy. Tu slyší na břehu kroky! Pytlák se rychle shýbl, pak i lehl ve vodě, jen hlava mu koukala. Porybný nepoznal nic, šel dál a pytlák se mu v duchu smál. Najednou připlul velký kapr, pytlák ho popadl za skřele .... a kapr sebou mrskl, až pytlák zavrávoral, a vtom již tenounká síť jako z pavučin se mu omotala kolem nohou a pytlák s výkřikem klesá do vody!
Ráno se lidé z městečka podivili, když našli Homolku u břehu utopeného. "Tady, na takové mělčině?" kroutili hlavou. "To není samo sebou!“
Od té doby se neztratila ani bělička. Lidé měli strach a porybný pokoj.