Info
Fota z výletu > 2020 > Zlatá Koruna 16.8.2020
Zlatá koruna
Psal se 6. duben roku 1263 a v rakouském klášteře Heiligenkreuz (Svatý Kříž) se řeholníci cisterciáckého řádu vydali na cestu. Cílem jejich putování bylo "jisté místo v Čechách", na které dorazili snad už v polovině téhož měsíce. Na konci cesty je čekal pohled na řídce osídlený lesnatý kraj, tak jak je pro tento řád typické. Právě zde měl vzniknout nový klášter a to díky pátému českému králi- Přemyslu Otakaru II. V klášterních zdech se v křišťálové schránce uchovávala vzácná relikvie, trn z Kristovy koruny, který pojmenoval zdejší nové opatství na Svatou (Trnovou) Korunu. Od 17. století se užívá názvu Zlatá Koruna.
Podle legendy založil klášter Přemysl Otakar II. ze zbožných pohnutek. Král měl totiž před důležitou bitvou u Kressenbrunnu roku 1260 proti uherskému králi Bélovi IV. učinit zbožný slib, že za své vítězství nechá založit klášter. Po vítězném boji pak své slovo skutečně splnil. Důvody pro založení kláštera však byly zároveň i politické. Nový klášter měl zamezit případné rozpínavosti rodu Vítkovců, kterým patřil nedaleký Český Krumlov.
Zakladatel věnoval Zlaté Koruně rozsáhlé pozemky, k nimž pak přibyly další od jiných donátorů, což klášteru umožnilo velký rozkvět ve 14. století. Sláva Zlaté Koruny však pohasla během husitských válek. Roku 1420 byl napaden husity, kteří budovy zapálili a způsobili tím velké škody. Mniši proto klášter na 17 let opustili. Rožmberkové, sídlící v nedalekém Českém Krumlově, v té době uchvátili klášterní statky, které již nikdy nebyly vráceny svému původnímu majiteli. Mniši tak neměli prostředky na obnovu kláštera, a proto až do 17. století nemohli užívat pobořený klášterní kostel a velký konvent.
Po Třicetileté válce, během níž klášter trpěl pobyty vojsk a rabováním, se však Zlatá Koruna vzchopila a dokonce se ve 2. polovině 17. století počítala mezi vzorové kláštery českomoravské cisterciácké provincie. V té době byl klášter nákladně opravován.
Další dobou rozkvětu byla 2. polovina 18. století za posledního opata Bohumíra Bylanského, který se pečlivě staral o duchovní i hmotnou stránku života kláštera. Založil tu např. školu pro děti místních poddaných, kde se vyučovalo podle tehdy moderní názorné metody. Dále nechal vyzdobit interiéry kláštera v rokokovém slohu a upravil klášterní zahrady. Bohužel právě tehdy, roku 1785, byl slibný rozvoj kláštera nečekaně ukončen zrušovacím dekretem císaře Josefa II. a od té doby zde řeholní život definitivně ustal.
Budovy kláštera poté odkoupili krumlovští Schwarzenbergové (roku 1787), kteří jej pronajímali pro nevhodné průmyslové provozy. Zejména slévárna a strojírna, umístěné v křížové chodbě (v 2. polovině 19. století), značně poškozovaly klášterní architekturu. Naštěstí byly tyto továrny roku 1909 zastaveny a začalo se s rekonstrukcemi klášterních budov, které probíhaly od roku 1938 i během 2. světové války pod vedením architekta Fidry.
Roku 1947 byl klášter Schwarzenbergům zkonfiskován, a to na základě Zákona č. 143/1947 Sb. (neformální název Lex Schwarzenberg). V letech 1979 až 2000 byl pod správou Státní vědecké knihovny v Českých Budějovicích a nyní ho spravuje Národní památkový ústav. V roce 1995 byl zlatokorunský klášter prohlášen národní kulturní památkou.
Klášter Zlatá Koruna zažil v neděli 17. dubna 2016 historicky významný okamžik. Na den přesně se po 78 letech vrátil domů gotický deskový obraz známý jako Zlatokorunská madona, který se před šesti sty lety stal patronkou a ochranitelkou zlatokorunského cisterciáckého kláštera. Obraz namalovaný mezi lety 1410–1420 na zakázku pravděpodobně přímo pro klášter byl během slavnosti umístěn v nově obnovené a zrestaurované opatské kapli. Ve speciálním režimu zůstane přístupný návštěvníkům i věřícím. Součástí přivítání byla bohoslužba, průvod i harfový koncert.
Obraz Zlatokorunské madony byl počátkem 15. století namalován zřejmě v některé z pražských dílen, ale není vyloučeno ani to, že vznikl na jihu Čech. „Je pravděpodobné, že deska byla pořízena přímo pro cisterciácký klášter, kde plnila funkci takzvané matky a ochránkyně konventu (latinsky Mater domus),“ přibližuje původ obrazu Roman Lavička, odborník na restaurování a památkář, a dodává, že „Pannu Marii chovali cisterciáci ve velké úctě jakožto svou hlavní patronku.“ Po zrušení kláštera se Zlatokorunská madona stala patronkou nově zřízeného farního kostela Nanebevzetí Panny Marie, kde byla součástí hlavního oltáře až do roku 1938.
Z obav před nebezpečím rozpínající se hitlerovské třetí říše byl obraz 17. dubna 1938 převezen do Prahy. V průběhu let totalitního režimu byl vystaven jako součást expozic starého umění Národní galerie, kde se mu dostalo odpovídajících podmínek pro uchování i náležité odborné péče. „V devadesátých letech byl obraz navrácen církvi, ale jeho návrat do Zlaté Koruny se odkládal. V té době byl zapůjčen do kláštera ve Vyšším Brodě. Po dlouhých jednáních a za zásadního přispění zesnulého biskupa Mons. Jiřího Paďoura se podařilo dospět k dohodě, na jejímž základě se obraz do Zlaté Koruny – konkrétně do obnovené a restaurované opatské kaple – v neděli 17. dubna vrátil,“ popisuje novodobou historii obrazu kastelánka Lenka Tondlová. Na slavnostní bohoslužbu a průvod navázal koncert harfenistky Kataríny Ševčíkové.
Obraz bude pro veřejnost přístupný denně mimo pondělí v rámci komentované prohlídky v předem stanovené časy, zpravidla čtvrt hodiny před zahájením prohlídky na hlavní prohlídkové trase. Každou neděli od dubna do října bude v době od 8:45 do 9:15 hodin kaple volně přístupná věřícím k rozjímání a modlitbě po ukončení pravidelné bohoslužby ve farním kostele.
Veřejnost mohla obraz už dvakrát v novodobé historii obdivovat – poprvé v roce 2011, kdy byl instalován na výstavě Rožmberkové – Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami a podruhé v rámci Zemské výstavy v roce 2013 přímo ve vyšebrodském klášteře.
Více než šest set let starý deskový obraz ze Zlaté Koruny patří k nejstarším zobrazením nekorunované Panny Marie s Ježíškem (tzv. Beata). „Dlouho byl pokládán za nejstarší příklad takových zobrazení, a proto byly kompozičně obdobné malby po desetiletí označovány jako zlatokorunský typ a považovány za jeho repliky. Dnes je však tento druh obrazu nazýván jako svatovítský, podle madony namalované kolem roku 1400 pro katedrálu sv. Víta v Praze,“ vysvětluje typologii mariánských obrazů Roman Lavička. Druhým typem obrazu, který na konci 14. století v Čechách často vznikal, byla korunovaná Regina, tedy roudnický typ Panny Marie s Ježíškem.
Restaurování zlatokorunského obrazu ukázalo, že na desce z borových prken, potažené lněným plátnem a křídovou vrstvou, byla mezi lety 1410–1420 namalována temperovými barvami s použitím ultramarínu, nákladného modrého barviva, Panna Maria s Ježíškem v náručí. Zlacené pozadí obrazu doplnily ryté a puncované svatozáře. Spasitelovu hlavu obklopil křížový nimbus a Bohorodička má svatozář složenou z radiálně kladených paprsků. Volnou plochu zlatého pozadí vyplnily ryté rozviliny. Marie je oděná v modrý, na rubu červený plášť, hledí poněkud neurčitě před sebe a nahého Ježíška natáčí k divákovi. Malíř tak nezobrazil malé hravé dítě, nýbrž budoucího Spasitele, který na diváka hledí upřeným pohledem. Natočení Ježíše lze chápat jako symbolický výstav Nejsvětější svátosti oltářní, která je pro křesťana cestou a prostředkem ke komunikaci s Bohem.
Malovaná deska mohla mít původně ještě rám zdobený malovanými postavami světců, proroků, andělů a citátů z Písma. Druhou stranu obrazu pak snad, jako v případě řady mariánských ikon, doplňovala iluzivní malba kamene, občas navíc opatřená křížem nebo veraikonem.
Podle legendy založil klášter Přemysl Otakar II. ze zbožných pohnutek. Král měl totiž před důležitou bitvou u Kressenbrunnu roku 1260 proti uherskému králi Bélovi IV. učinit zbožný slib, že za své vítězství nechá založit klášter. Po vítězném boji pak své slovo skutečně splnil. Důvody pro založení kláštera však byly zároveň i politické. Nový klášter měl zamezit případné rozpínavosti rodu Vítkovců, kterým patřil nedaleký Český Krumlov.
Zakladatel věnoval Zlaté Koruně rozsáhlé pozemky, k nimž pak přibyly další od jiných donátorů, což klášteru umožnilo velký rozkvět ve 14. století. Sláva Zlaté Koruny však pohasla během husitských válek. Roku 1420 byl napaden husity, kteří budovy zapálili a způsobili tím velké škody. Mniši proto klášter na 17 let opustili. Rožmberkové, sídlící v nedalekém Českém Krumlově, v té době uchvátili klášterní statky, které již nikdy nebyly vráceny svému původnímu majiteli. Mniši tak neměli prostředky na obnovu kláštera, a proto až do 17. století nemohli užívat pobořený klášterní kostel a velký konvent.
Po Třicetileté válce, během níž klášter trpěl pobyty vojsk a rabováním, se však Zlatá Koruna vzchopila a dokonce se ve 2. polovině 17. století počítala mezi vzorové kláštery českomoravské cisterciácké provincie. V té době byl klášter nákladně opravován.
Další dobou rozkvětu byla 2. polovina 18. století za posledního opata Bohumíra Bylanského, který se pečlivě staral o duchovní i hmotnou stránku života kláštera. Založil tu např. školu pro děti místních poddaných, kde se vyučovalo podle tehdy moderní názorné metody. Dále nechal vyzdobit interiéry kláštera v rokokovém slohu a upravil klášterní zahrady. Bohužel právě tehdy, roku 1785, byl slibný rozvoj kláštera nečekaně ukončen zrušovacím dekretem císaře Josefa II. a od té doby zde řeholní život definitivně ustal.
Budovy kláštera poté odkoupili krumlovští Schwarzenbergové (roku 1787), kteří jej pronajímali pro nevhodné průmyslové provozy. Zejména slévárna a strojírna, umístěné v křížové chodbě (v 2. polovině 19. století), značně poškozovaly klášterní architekturu. Naštěstí byly tyto továrny roku 1909 zastaveny a začalo se s rekonstrukcemi klášterních budov, které probíhaly od roku 1938 i během 2. světové války pod vedením architekta Fidry.
Roku 1947 byl klášter Schwarzenbergům zkonfiskován, a to na základě Zákona č. 143/1947 Sb. (neformální název Lex Schwarzenberg). V letech 1979 až 2000 byl pod správou Státní vědecké knihovny v Českých Budějovicích a nyní ho spravuje Národní památkový ústav. V roce 1995 byl zlatokorunský klášter prohlášen národní kulturní památkou.
Klášter Zlatá Koruna zažil v neděli 17. dubna 2016 historicky významný okamžik. Na den přesně se po 78 letech vrátil domů gotický deskový obraz známý jako Zlatokorunská madona, který se před šesti sty lety stal patronkou a ochranitelkou zlatokorunského cisterciáckého kláštera. Obraz namalovaný mezi lety 1410–1420 na zakázku pravděpodobně přímo pro klášter byl během slavnosti umístěn v nově obnovené a zrestaurované opatské kapli. Ve speciálním režimu zůstane přístupný návštěvníkům i věřícím. Součástí přivítání byla bohoslužba, průvod i harfový koncert.
Obraz Zlatokorunské madony byl počátkem 15. století namalován zřejmě v některé z pražských dílen, ale není vyloučeno ani to, že vznikl na jihu Čech. „Je pravděpodobné, že deska byla pořízena přímo pro cisterciácký klášter, kde plnila funkci takzvané matky a ochránkyně konventu (latinsky Mater domus),“ přibližuje původ obrazu Roman Lavička, odborník na restaurování a památkář, a dodává, že „Pannu Marii chovali cisterciáci ve velké úctě jakožto svou hlavní patronku.“ Po zrušení kláštera se Zlatokorunská madona stala patronkou nově zřízeného farního kostela Nanebevzetí Panny Marie, kde byla součástí hlavního oltáře až do roku 1938.
Z obav před nebezpečím rozpínající se hitlerovské třetí říše byl obraz 17. dubna 1938 převezen do Prahy. V průběhu let totalitního režimu byl vystaven jako součást expozic starého umění Národní galerie, kde se mu dostalo odpovídajících podmínek pro uchování i náležité odborné péče. „V devadesátých letech byl obraz navrácen církvi, ale jeho návrat do Zlaté Koruny se odkládal. V té době byl zapůjčen do kláštera ve Vyšším Brodě. Po dlouhých jednáních a za zásadního přispění zesnulého biskupa Mons. Jiřího Paďoura se podařilo dospět k dohodě, na jejímž základě se obraz do Zlaté Koruny – konkrétně do obnovené a restaurované opatské kaple – v neděli 17. dubna vrátil,“ popisuje novodobou historii obrazu kastelánka Lenka Tondlová. Na slavnostní bohoslužbu a průvod navázal koncert harfenistky Kataríny Ševčíkové.
Obraz bude pro veřejnost přístupný denně mimo pondělí v rámci komentované prohlídky v předem stanovené časy, zpravidla čtvrt hodiny před zahájením prohlídky na hlavní prohlídkové trase. Každou neděli od dubna do října bude v době od 8:45 do 9:15 hodin kaple volně přístupná věřícím k rozjímání a modlitbě po ukončení pravidelné bohoslužby ve farním kostele.
Veřejnost mohla obraz už dvakrát v novodobé historii obdivovat – poprvé v roce 2011, kdy byl instalován na výstavě Rožmberkové – Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami a podruhé v rámci Zemské výstavy v roce 2013 přímo ve vyšebrodském klášteře.
Více než šest set let starý deskový obraz ze Zlaté Koruny patří k nejstarším zobrazením nekorunované Panny Marie s Ježíškem (tzv. Beata). „Dlouho byl pokládán za nejstarší příklad takových zobrazení, a proto byly kompozičně obdobné malby po desetiletí označovány jako zlatokorunský typ a považovány za jeho repliky. Dnes je však tento druh obrazu nazýván jako svatovítský, podle madony namalované kolem roku 1400 pro katedrálu sv. Víta v Praze,“ vysvětluje typologii mariánských obrazů Roman Lavička. Druhým typem obrazu, který na konci 14. století v Čechách často vznikal, byla korunovaná Regina, tedy roudnický typ Panny Marie s Ježíškem.
Restaurování zlatokorunského obrazu ukázalo, že na desce z borových prken, potažené lněným plátnem a křídovou vrstvou, byla mezi lety 1410–1420 namalována temperovými barvami s použitím ultramarínu, nákladného modrého barviva, Panna Maria s Ježíškem v náručí. Zlacené pozadí obrazu doplnily ryté a puncované svatozáře. Spasitelovu hlavu obklopil křížový nimbus a Bohorodička má svatozář složenou z radiálně kladených paprsků. Volnou plochu zlatého pozadí vyplnily ryté rozviliny. Marie je oděná v modrý, na rubu červený plášť, hledí poněkud neurčitě před sebe a nahého Ježíška natáčí k divákovi. Malíř tak nezobrazil malé hravé dítě, nýbrž budoucího Spasitele, který na diváka hledí upřeným pohledem. Natočení Ježíše lze chápat jako symbolický výstav Nejsvětější svátosti oltářní, která je pro křesťana cestou a prostředkem ke komunikaci s Bohem.
Malovaná deska mohla mít původně ještě rám zdobený malovanými postavami světců, proroků, andělů a citátů z Písma. Druhou stranu obrazu pak snad, jako v případě řady mariánských ikon, doplňovala iluzivní malba kamene, občas navíc opatřená křížem nebo veraikonem.