O tom jak padl jeden mítus
Brtnice > Pověsti
Začalo to někdy v dětství. Dodnes si vzpomínám jak babička Stázi mi vyprávěla, ať nechodíme daleko, že v Černých lesích jsou velké kameny. Jsou to prý pozůstatky obětních kamenů, kde byly stínány hlavy mladých dívek a jejich krev byla obětována pohanským bohům. No jako dítko začínajíc chodit do školy mě z toho jímal děs a to víte, daleko od chalupy jsem se nepouštěl. Co kdy ještě teď...
Jak jsem rozum bral a škola něco přidala přestal jsem těmto povídačkám věřit a okruh prázdninového toulání se stále rozšiřoval. A tak přišel na mne děda Josef s další povídačkou. O hradě Rokštýně, kam jsme s oblibou chodívaly na celodenní výlet. Že tam bývali loupeživý rytíři, to jsem věděl. Ale on přišel zcela s něčím jiným. Prý tam někde v lese je plno velkých žulových balvanů. A na několika těch balvanech je prý vytesaná půlmetrová mísa se žlábkem. To mělo být proto, že se ti loupežníci báli trestu a pekla a že čert si žádá pro jejich vykoupení lidskou krev. Na těch kamenech prý stínaly hlavy a tu krev chytali do vaků a dávali ji do toho nejhlubšího hradního sklepení, kde se prý vždy přes noc ztratila.
No kolem Rokštýna panuje řada legend, kdo ví??? Na nějaký čas to pomohlo a na výlety a na houby jsme se netoulali. Ve víru jiných událostí mi tato vzpomínka zcela zapadla v zapomnění. Ale ouha, ve věku „mládeneckém“, kdy bylo radno se před dívkami blýsknout, se tato příhoda znovu vynořila. Nebylo to sice již u Rokštýna, ale někde na Tasovsku. Ale od začátku.
Krajina mezi Jihlavou, Třebíčí a Náměští je mnohde posetá roztroušenými balvany. To jak dochází k odvětrávání půdy a jejímu splavování vystupují na povrch žulová jádra a ty potom tvoří typický ráz krajiny. Matně si třeba vzpomínám, že na Oslavce, tam někde byla i „Býčí skála“ a pod ní bylo nádherné koupání. A tak při prázdninových toulkách jsme pochopitelně i na takové „kultovní kameny“ narazili. Nezapomenu na ten horký podvečer, sluníčko pomalu zapadalo, doba jako stvořená pro nějakou tu pověst. Tak jsem nelenil a povzpomínal si na dědovo vyprávění o loupeživých rytířích. Ale ouha. Tvrdě jsem narazil.
Byl jsem sice pozorně vyslechnut, ale místo mírného mrazení v zádech se ozval nefalšovaný radostný smích. Pak se mi dostalo vysvětlení. Je sice pravdou, že tato krajina měla místy v dávných dobách sem tam nějakého toho lapku a loupeživý rytíř by se asi také našel, ale ty kameny a čerti – babské povídačky.
V dobách dávných se táhly hraniční lesy mezi Čechy a Moravou, byly to lesy hluboké, tmavé, ... Ale ty kameny?
Ty mají zcela jiný původ. Ty se používaly, snad prý ještě v 18. století, na vypalování pryskyřice na výrobu kolomazi. V tu ránu se mi růžová krev nevinných obětí, odtékající žlábkem z obětního lavóru pro smazání hříchů lotrů proměnila v černou kolomaz.
Jsem tomu ale rád? Na jedné straně ano, naši předci byli rozumní, ale na druhou stranu – ta pověst byla přece jenom krásná.
A pak pozvěte historičku na rande.
Jak jsem rozum bral a škola něco přidala přestal jsem těmto povídačkám věřit a okruh prázdninového toulání se stále rozšiřoval. A tak přišel na mne děda Josef s další povídačkou. O hradě Rokštýně, kam jsme s oblibou chodívaly na celodenní výlet. Že tam bývali loupeživý rytíři, to jsem věděl. Ale on přišel zcela s něčím jiným. Prý tam někde v lese je plno velkých žulových balvanů. A na několika těch balvanech je prý vytesaná půlmetrová mísa se žlábkem. To mělo být proto, že se ti loupežníci báli trestu a pekla a že čert si žádá pro jejich vykoupení lidskou krev. Na těch kamenech prý stínaly hlavy a tu krev chytali do vaků a dávali ji do toho nejhlubšího hradního sklepení, kde se prý vždy přes noc ztratila.
No kolem Rokštýna panuje řada legend, kdo ví??? Na nějaký čas to pomohlo a na výlety a na houby jsme se netoulali. Ve víru jiných událostí mi tato vzpomínka zcela zapadla v zapomnění. Ale ouha, ve věku „mládeneckém“, kdy bylo radno se před dívkami blýsknout, se tato příhoda znovu vynořila. Nebylo to sice již u Rokštýna, ale někde na Tasovsku. Ale od začátku.
Krajina mezi Jihlavou, Třebíčí a Náměští je mnohde posetá roztroušenými balvany. To jak dochází k odvětrávání půdy a jejímu splavování vystupují na povrch žulová jádra a ty potom tvoří typický ráz krajiny. Matně si třeba vzpomínám, že na Oslavce, tam někde byla i „Býčí skála“ a pod ní bylo nádherné koupání. A tak při prázdninových toulkách jsme pochopitelně i na takové „kultovní kameny“ narazili. Nezapomenu na ten horký podvečer, sluníčko pomalu zapadalo, doba jako stvořená pro nějakou tu pověst. Tak jsem nelenil a povzpomínal si na dědovo vyprávění o loupeživých rytířích. Ale ouha. Tvrdě jsem narazil.
Byl jsem sice pozorně vyslechnut, ale místo mírného mrazení v zádech se ozval nefalšovaný radostný smích. Pak se mi dostalo vysvětlení. Je sice pravdou, že tato krajina měla místy v dávných dobách sem tam nějakého toho lapku a loupeživý rytíř by se asi také našel, ale ty kameny a čerti – babské povídačky.
V dobách dávných se táhly hraniční lesy mezi Čechy a Moravou, byly to lesy hluboké, tmavé, ... Ale ty kameny?
Ty mají zcela jiný původ. Ty se používaly, snad prý ještě v 18. století, na vypalování pryskyřice na výrobu kolomazi. V tu ránu se mi růžová krev nevinných obětí, odtékající žlábkem z obětního lavóru pro smazání hříchů lotrů proměnila v černou kolomaz.
Jsem tomu ale rád? Na jedné straně ano, naši předci byli rozumní, ale na druhou stranu – ta pověst byla přece jenom krásná.
A pak pozvěte historičku na rande.