O divožence z Brtnického kopce
Brtnice > Pověsti
Na Brtnickém kopci sirotek, pacholek Hamma, oral s kravkou u lesa a hvízdaly mu tuze kolečka. Tu k němu přišla, v čase poledním, divoženka. Povídala mu takovým zpěvným divným hlasem: „Ty seš ták hodnéj, ty jsi jí pěkně dneská tak zpíval. Ona má malý dítě, to že jí dobře spálo. A tak že jému dá koláč, kterýž sáma pékla a pák když prála košile, že její dítě pořád ještě spálo, to z tóho důvodu, když ták pěkně zpíval“.
Pacholek jí sotva rozuměl, ale pochopil co pochopil a pověděl jí, že má-li moc košil, jestli by jenom jednu nedala, že má košili jen jedinou a to vetchou starou. I ona mu povídá: “ Když budéš do véčera ták zpívat. ták mu dá i tu kóšelu“.
A tak on oral až do klekání a k tomu si zpíval pořád. Tak mu navečer přinesla košili a k tomu ještě koláč, za to zpívání, a povídala mu: Když tu košélu učérníš jak učerníš, nikdá ju nedávej prát, jen ju dycinky dáj do trůhle a ten koláč nikdá celéj nájednou nesněz, kousek si z něho néchaj, aspoň ždíbec. Ryskám až tám k němu záse přindéš, budé zás celéj celičkéj.
Tak on dbal jejích rad. Nocoval na hůře statku a tak nikdo jeho tajemství neviděl. Ale na statku mněli děvečku. Ta by ho byla moc ráda chtěla, jen jí to bylo divný, kdo že mu to pere košili, že si ji nikdy nedá jí vyprat, a v neděli ji mněl zase tuze bílou. A taky nikdy tuze o jídlo nestál. To on vždycky přišel domů, šel do truhle a vzal si koláče. Tak nikdy hlad nemněl. Kdyby byl šel desetkrát za hodinu, koláč byl vždycky celý.
Jedenkrát ale byli spolu u muziky a tak tu košili tuze zpotil. Tak hnedka děvečka, že ona mu ji musí vyprat, kdyby bylo nevím co, že ji s ní tu košili propotil. Ale on nechtěl. Jel ale ráno jel orat, a ona šla k zámečníkovy a vyptala si tam klíče a truhlu jedním odemkla. A on tam mněl celý koláč. Tak proto ona hned věděla, proč on moc nejí, když tam má celý koláč. Tak mu koláč vzala a snědla. Košili taky vzala a namočila ji do necek se svým prádlem. A jak tu košili strčila do vody, košile se rozsypala a nezbylo z ní nic, jen si prádlo zašpinila víc. A koláč mu snědla úplně celičký, tak a on nemněl taky nic.
No zajisté z té svatby už nikdy nic nebylo a chudák sirotek Hamma se samou lítostí z toho dal na vojnu.
Pacholek jí sotva rozuměl, ale pochopil co pochopil a pověděl jí, že má-li moc košil, jestli by jenom jednu nedala, že má košili jen jedinou a to vetchou starou. I ona mu povídá: “ Když budéš do véčera ták zpívat. ták mu dá i tu kóšelu“.
A tak on oral až do klekání a k tomu si zpíval pořád. Tak mu navečer přinesla košili a k tomu ještě koláč, za to zpívání, a povídala mu: Když tu košélu učérníš jak učerníš, nikdá ju nedávej prát, jen ju dycinky dáj do trůhle a ten koláč nikdá celéj nájednou nesněz, kousek si z něho néchaj, aspoň ždíbec. Ryskám až tám k němu záse přindéš, budé zás celéj celičkéj.
Tak on dbal jejích rad. Nocoval na hůře statku a tak nikdo jeho tajemství neviděl. Ale na statku mněli děvečku. Ta by ho byla moc ráda chtěla, jen jí to bylo divný, kdo že mu to pere košili, že si ji nikdy nedá jí vyprat, a v neděli ji mněl zase tuze bílou. A taky nikdy tuze o jídlo nestál. To on vždycky přišel domů, šel do truhle a vzal si koláče. Tak nikdy hlad nemněl. Kdyby byl šel desetkrát za hodinu, koláč byl vždycky celý.
Jedenkrát ale byli spolu u muziky a tak tu košili tuze zpotil. Tak hnedka děvečka, že ona mu ji musí vyprat, kdyby bylo nevím co, že ji s ní tu košili propotil. Ale on nechtěl. Jel ale ráno jel orat, a ona šla k zámečníkovy a vyptala si tam klíče a truhlu jedním odemkla. A on tam mněl celý koláč. Tak proto ona hned věděla, proč on moc nejí, když tam má celý koláč. Tak mu koláč vzala a snědla. Košili taky vzala a namočila ji do necek se svým prádlem. A jak tu košili strčila do vody, košile se rozsypala a nezbylo z ní nic, jen si prádlo zašpinila víc. A koláč mu snědla úplně celičký, tak a on nemněl taky nic.
No zajisté z té svatby už nikdy nic nebylo a chudák sirotek Hamma se samou lítostí z toho dal na vojnu.