Pověst o řezníkovi a paní z Reitzensteinu
Brtnice > Pověsti
Stalo se to prý rok před smrtí císaře Karla VI. Příčinou všeho prý byla paní z Reitzensteinu. Ta doprovázejíc potajmu císařského šlechtice po jeho cestách, které ho přivály i do Brtnice na pozvání Collalta. Šlechtic nebyl ale ubytován na zámku, jak předpokládala, ale se zámeckým pánem odjel do loveckého zámečku v Alejích. Tam již se ubytovat nemohla. V městečku proto pro sebe hledala útulek, kde by si mohla sama odpočinout i se svou družinou, přenocovat nějaký ten den a se svým milým se zde i sejít.
Když bezmyšlenkovitě zavítala do radniční šenkovny, neboť chladná noc listopadová se kvapem blížila. Dověděla se od radničního hostinského, že ví o soukromém domě, který je neobydlen, ale to že má svoji důležitou příčinu: strašívá prý tam od nějaké doby a nikdo si tam netroufá přenocovat. Paní z Reitzensteinu byla dáma velmi moudrá a nábožná a hned se rozhodla do tajemného domu se nastěhovat a pokušení duchů přemáhat pobožným cvičením.
Opuštěný dům býval majetkem místního řezníka, o němž bylo známo, že nedávno ovdověl a chystal pro nejbližší dobu novou veselku. Paní z Reitzensteinu se ubytovala se svou komornou v někdejší ložnici řezníkově. Poručila tam zapálit mnoho svíček a za zpěvu pobožných písní očekávala hodinu duchů. Sotvaže odbila jedenáctá, otevřely se s rachotem dveře z vedlejší síně a k užaslým ženám se blížila ženská postava s ovázanou hlavou. První se vzpamatovala urozená paní a tázala se příchozí rozechvělým hlasem: "Kdo jsi a čeho žádáš?"
Hrozné to zjevení odpovědělo: "Já sem paní tohoto domu. Nepodařilo se mi ani mládím ani krásou ani bohatstvím trvale k sobě připoutat manžela. Oblíbil si jinou, a aby ji mohl pojmout za choť, zavraždil mě tajně řeznickou sekerou. Lidem namluvil, že jsem spadla z okna a tak se zabila. Ušel všelikému podezření v nynějším všeobecném zmatku víry, takže jsem byla spěšně pochována a nikdo o zločinu neví. Já však nemám klidu v hrobě, dokud nebude viník potrestán. Proto jsem přišla žádat vás, šlechetná paní, abyste o vraždě zpravila zdejší vrchnost." Poté sáhl duch zavražděné po zlatém prstenu paní z Reitzensteinu, sňal obvazek s hlavy a vloživ klenot do rány dodal ještě: "Dejte můj hrob otevřít, tam prsten naleznete."
Časně ráno druhého dne požádala paní z Reitzensteinu rychtáře Pallase a městskou radu za tajný výslech. Pallas, Dufek, Pekař i starší obce nechtěli s počátku věřit paní z Reitzensteinu vyprávění, neboť bohatý řezník, který byl obviňován z vraždy, byl jeden z nejváženějších měšťanů brtnických. Přes to se však usnesli na naléhání urozené paní dát alespoň hrob nešťastné oběti řezníkovy otevřít a prozkoumat. A vskutku: k úžasu všech přítomných nalezen v hluboké ráně nebožčiny hlavy skvostný prsten se znakem paní z Reitzensteinu.
Pak již jednáno bez dalších průtahů. Biřici dostali rozkaz přivést řezníka před soud. Přistihli ho právě na cestě do chrámu páně se svobodnou nevěstou. Když spatřili svatební hosté a hudebníci, jak pochopové jímají ženicha jménem práva, nastalo zděšení, hudba přestala v pronikavých nezvucích a příbuzní se rozutekli na všechny strany.
Viník před soudem zprvu zapíral, ale ne dlouho. Rychtář pokynul biřicům, aby přinesli rakev s nebožkou, a když vražedník spatřil svoji oběť, klesl bez sebe na zem a potom vzpamatovav se sám žádal soudce, aby vlastní krví mohl smířit krev nevinně prolitou. Jen to však vyřkl, kapička krve mu z úst ukápla do rakve na nebožku, skácel se mrtev k zemi. Dalšího práva již nebylo zapotřebí. Jak dopadla paní z Reitzensteinu a její zálety již pověst neříká.
Když bezmyšlenkovitě zavítala do radniční šenkovny, neboť chladná noc listopadová se kvapem blížila. Dověděla se od radničního hostinského, že ví o soukromém domě, který je neobydlen, ale to že má svoji důležitou příčinu: strašívá prý tam od nějaké doby a nikdo si tam netroufá přenocovat. Paní z Reitzensteinu byla dáma velmi moudrá a nábožná a hned se rozhodla do tajemného domu se nastěhovat a pokušení duchů přemáhat pobožným cvičením.
Opuštěný dům býval majetkem místního řezníka, o němž bylo známo, že nedávno ovdověl a chystal pro nejbližší dobu novou veselku. Paní z Reitzensteinu se ubytovala se svou komornou v někdejší ložnici řezníkově. Poručila tam zapálit mnoho svíček a za zpěvu pobožných písní očekávala hodinu duchů. Sotvaže odbila jedenáctá, otevřely se s rachotem dveře z vedlejší síně a k užaslým ženám se blížila ženská postava s ovázanou hlavou. První se vzpamatovala urozená paní a tázala se příchozí rozechvělým hlasem: "Kdo jsi a čeho žádáš?"
Hrozné to zjevení odpovědělo: "Já sem paní tohoto domu. Nepodařilo se mi ani mládím ani krásou ani bohatstvím trvale k sobě připoutat manžela. Oblíbil si jinou, a aby ji mohl pojmout za choť, zavraždil mě tajně řeznickou sekerou. Lidem namluvil, že jsem spadla z okna a tak se zabila. Ušel všelikému podezření v nynějším všeobecném zmatku víry, takže jsem byla spěšně pochována a nikdo o zločinu neví. Já však nemám klidu v hrobě, dokud nebude viník potrestán. Proto jsem přišla žádat vás, šlechetná paní, abyste o vraždě zpravila zdejší vrchnost." Poté sáhl duch zavražděné po zlatém prstenu paní z Reitzensteinu, sňal obvazek s hlavy a vloživ klenot do rány dodal ještě: "Dejte můj hrob otevřít, tam prsten naleznete."
Časně ráno druhého dne požádala paní z Reitzensteinu rychtáře Pallase a městskou radu za tajný výslech. Pallas, Dufek, Pekař i starší obce nechtěli s počátku věřit paní z Reitzensteinu vyprávění, neboť bohatý řezník, který byl obviňován z vraždy, byl jeden z nejváženějších měšťanů brtnických. Přes to se však usnesli na naléhání urozené paní dát alespoň hrob nešťastné oběti řezníkovy otevřít a prozkoumat. A vskutku: k úžasu všech přítomných nalezen v hluboké ráně nebožčiny hlavy skvostný prsten se znakem paní z Reitzensteinu.
Pak již jednáno bez dalších průtahů. Biřici dostali rozkaz přivést řezníka před soud. Přistihli ho právě na cestě do chrámu páně se svobodnou nevěstou. Když spatřili svatební hosté a hudebníci, jak pochopové jímají ženicha jménem práva, nastalo zděšení, hudba přestala v pronikavých nezvucích a příbuzní se rozutekli na všechny strany.
Viník před soudem zprvu zapíral, ale ne dlouho. Rychtář pokynul biřicům, aby přinesli rakev s nebožkou, a když vražedník spatřil svoji oběť, klesl bez sebe na zem a potom vzpamatovav se sám žádal soudce, aby vlastní krví mohl smířit krev nevinně prolitou. Jen to však vyřkl, kapička krve mu z úst ukápla do rakve na nebožku, skácel se mrtev k zemi. Dalšího práva již nebylo zapotřebí. Jak dopadla paní z Reitzensteinu a její zálety již pověst neříká.