O kováři a zvonění proti mrakům - Supermazlici

Supermazlíci
Přejít na obsah

O kováři a zvonění proti mrakům

Brtnice > Pověsti

To bylo v době kdy v jedné uličce, poblíž kostela, stávala kovárna široko daleko vyhlášená. Nejen tím, že tam dobrý kovář, řečený Vítámvás byl, co spravedlivě účty vedl, ale jak o kování koní si tento kovář vedl zvláštní „dřevěný“ účet – prý od toho vzniklo tvrzení „plať na dřevo“.

S tím účtem to bylo tak: Sřízl dvě prkénka, která k sobě přesně přiléhala, až byla naprosto shodná. Každé prkénko mělo vypálené číslo domu hospodáře. Pak když okoval-li koně, přiložil prkénko k prkénku a žhavým železem vypálil na ně tolik vrubů, kolik podkov přikoval. Jedno prkénko si ponechal kovář a druhé si odnesl hospodář, kterému koně okoval. A tak to šlo dál, až byla prkénka planá vrypů. Pak se zaplatilo – na prkénko! Prkénka se přiložila na sebe, zhoblovala a vrubilo se dál. Účty tak byly správné anžto připisování nebylo možné.

K tomuto kováři se váže jedna příhoda. Byl totiž také „Zvoníkem proti mračnům“.

Ukázala-li se někde na kopci kolem městečka černá mračna, vyburcoval jej některý hospodář, aby šel proti nim zvonit. To bylo v dobách, kdy lidé ještě měli velkou důvěru ve zvonění a troubení proti zlým mračnům. To se přihodilo, jak se povídá takto: Jednoho letního dne vyvstaly nad kopcem Brtnickým zlé černé mraky a blížily se k městečku. Jeden obzvlášť bojný hospodář spatřiv tyto mračna ihned s tou novinou utíkal k druhému sousedu poukazujíc na mračna již z dálky křičí: “Co ten Vítámvás dělá, že proti těm mrakům nezvoní?“ Odpovědí mu byla ale sousedova poznámka: “Asi je Vítámvás vítá!“ A tak neotáleje, pospíšil si bojný hospodář ke kováři a při cestě poslal holomka za pastýřem. Kovář tedy práce nechal a ihned začal zvonit. Pastýř vzal troubu, která k tomu troubení na mračna sloužila, postavil se na mez, směrem k mračnům obrácenou, zaměřil troubu proti mračnům a troubil a troubil. Traduje se, že toho léta po dva měsíce potom na městečko ani nekáplo, i když v okolí bylo vody dosti.

Téhož roku se stala ještě jedna příhoda, to bylo někdy kolem podzimka když už deště bylo dosti a bylo na polích nutno v suchu pracovati. To se zase přišlo zvonit a troubit. Pastýř přesto že troubil to svoje húút – hút – húút! mraky se nehýbaly a naň troubícího důkladný déšť se snášel. Vylez tedy na půdu, vikýřem vystrčil tu svoji troubu a stále troubil to svoje húút-hút-húút. Ale zvonění se stále neozývalo. To proto, že kováři přišlo v ten čas zvonit na hranu utopenému. A to proti mračnům stejným zvonem zvonit se nesmí, neboť by zajisté se mračna strhla a bylo by zle. Obec ale nový zvon pořídit nechtěla a tak bylo rozhodnuto, že zvonění proti mračnům musilo ustat.

Tím kovář přišel o svůj pravidelný příjem za úřad zvoníka, s nimž spojen byl roční plat 6 zlatých od hodinky za mračna, za hrany zvláště mu bylo placeno. Jak doba šla i pastýř přestával se svým hút a makům nebylo – bylo poručeno.
Návrat na obsah