O Brtnickém posvícení
Brtnice > Pověsti
Další zajímavá pověst se na brtnicku traduje. Ta se vztahuje k roku 1679, kdy tehdejší císař přeložil týdenní trh ze soboty na úterý, poněvadž sobota je proto nepříležitostná, jelikož se každý ku svěcení neděle připravuje.
Tou dobou také povolil hrabě Claudius Collalto obci brtnické čepovat v trhové dny po 14 dní a o posvícení 8 dní a to v hospodě na radnici.
Mládež v tomto roce připravila takovou oslavu posvícení, jakou městečko ještě nezažilo. To když se rozjařená mládež táhnoucí v maškarách průvodem městečkem, zastavila před hřbitovem, který tenkrát byl ještě kolem farního kostela, na Trhovém náměstí.
Tam zatroubil opilý vůdce celého průvodu na svou trumpetu a vyzývavě zavolal otevřenou branou na hřbitov ať mrtví nejsou líní a rychle vstávají, vždyť je přece posvícení. Košťat, že je ve městě ještě dost, ať na ně naskočí a jedou s nimi. Za stálého smíchu došel průvod až hospody pivovarské na Horním městě, kde se všichni vydatně posilnili na zpáteční cestu.
U brány zámku si však najednou všimli neznámého jezdce, o kterém předpokládali, že je to šlechtic z Jihlavy, nebo snad z města královského, který ze zámku odjíždí. Působil dost strašidelně - černý od hlavy až k patě, mával černou korouhví s umrlčí lebkou. Na pravém rameni mu visel černý štít s kostlivcem a ze žerď korouhve se zle blýskala, jako by blesky vrhala. Rozhlížel se na všechny strany a stále jako by počítal nejhlučnější účastníky průvodu. Při pohledu na něj dostávali mnozí strach.
Úplnému zděšení však tehdy propadli všichni u hřbitova, tam kde opilý trubač mrtvé vyzval, kde se teď černý jezdec zastavil. Vzal svého souseda za rameno - byl to ten trubač, který zval mrtvé k účasti na veselici - a vyzval jej: "Teď pojď se mnou zase ty, ostatní přijdou za námi!" Pak se obrátil k maškarám v průvodu a oznámil jim, že letos byl on jejich hostem a o příštím posvícení, že budou mnozí zase na oplátku jeho hosty. V nastalém zmatku zmizel ve tmě.
Po počátečním zděšení to však ostatní začali považovat za další žertů posvícení a pokračovali v zábavě. Příští den však náhle zemřel vedoucí trubač maškarního průvodu a po něm měsíc po měsíci umírali další. Tak to trvalo prý celý rok až do příštího posvícení, kdy počet zemřelých již dosáhl počtu 13.
Brtničtí byli zoufalí a nevěděli si rady. Pak jim poradil jihlavský kněz, aby zase připravili posvícenský průvod, ale tentokrát ne pro zábavu, ale pro pokání. Všichni účastníci tehdejší bujaré oslavy posvícení a jejich rodiny se tedy vypravili ve smutečních šatech nebo pytlovině, s hlavou posypanou popelem na ten hřbitov a tam se dali do usedavého pláče a nářku. V kostele zatím sloužil farář smuteční mši. Mrtví se zřejmě usmířili, protože od toho dne již nikdo tak záhadně nezemřel. Od těch dob se prý již maškarní průvody osvícenecké ve městečku nekonají.
Zlí jazykové však tvrdí, že mladí byli nakaženi černou smrtí – morem. Kdo ví?
Tou dobou také povolil hrabě Claudius Collalto obci brtnické čepovat v trhové dny po 14 dní a o posvícení 8 dní a to v hospodě na radnici.
Mládež v tomto roce připravila takovou oslavu posvícení, jakou městečko ještě nezažilo. To když se rozjařená mládež táhnoucí v maškarách průvodem městečkem, zastavila před hřbitovem, který tenkrát byl ještě kolem farního kostela, na Trhovém náměstí.
Tam zatroubil opilý vůdce celého průvodu na svou trumpetu a vyzývavě zavolal otevřenou branou na hřbitov ať mrtví nejsou líní a rychle vstávají, vždyť je přece posvícení. Košťat, že je ve městě ještě dost, ať na ně naskočí a jedou s nimi. Za stálého smíchu došel průvod až hospody pivovarské na Horním městě, kde se všichni vydatně posilnili na zpáteční cestu.
U brány zámku si však najednou všimli neznámého jezdce, o kterém předpokládali, že je to šlechtic z Jihlavy, nebo snad z města královského, který ze zámku odjíždí. Působil dost strašidelně - černý od hlavy až k patě, mával černou korouhví s umrlčí lebkou. Na pravém rameni mu visel černý štít s kostlivcem a ze žerď korouhve se zle blýskala, jako by blesky vrhala. Rozhlížel se na všechny strany a stále jako by počítal nejhlučnější účastníky průvodu. Při pohledu na něj dostávali mnozí strach.
Úplnému zděšení však tehdy propadli všichni u hřbitova, tam kde opilý trubač mrtvé vyzval, kde se teď černý jezdec zastavil. Vzal svého souseda za rameno - byl to ten trubač, který zval mrtvé k účasti na veselici - a vyzval jej: "Teď pojď se mnou zase ty, ostatní přijdou za námi!" Pak se obrátil k maškarám v průvodu a oznámil jim, že letos byl on jejich hostem a o příštím posvícení, že budou mnozí zase na oplátku jeho hosty. V nastalém zmatku zmizel ve tmě.
Po počátečním zděšení to však ostatní začali považovat za další žertů posvícení a pokračovali v zábavě. Příští den však náhle zemřel vedoucí trubač maškarního průvodu a po něm měsíc po měsíci umírali další. Tak to trvalo prý celý rok až do příštího posvícení, kdy počet zemřelých již dosáhl počtu 13.
Brtničtí byli zoufalí a nevěděli si rady. Pak jim poradil jihlavský kněz, aby zase připravili posvícenský průvod, ale tentokrát ne pro zábavu, ale pro pokání. Všichni účastníci tehdejší bujaré oslavy posvícení a jejich rodiny se tedy vypravili ve smutečních šatech nebo pytlovině, s hlavou posypanou popelem na ten hřbitov a tam se dali do usedavého pláče a nářku. V kostele zatím sloužil farář smuteční mši. Mrtví se zřejmě usmířili, protože od toho dne již nikdo tak záhadně nezemřel. Od těch dob se prý již maškarní průvody osvícenecké ve městečku nekonají.
Zlí jazykové však tvrdí, že mladí byli nakaženi černou smrtí – morem. Kdo ví?